SPLNĚNÉ DĚTSKÉ SNY

Jako malá jsem chtěla být učitelkou. To má asi spousta holčiček, takže jsem tím nebyla nijak vyjímečná. Do pomyslných lavic na koberci v pokojíčku jsem naskládala plyšáky a tabulí byla velká šatní skříň, na kterou jsem čmárala křídou. Měla jsem to zakázané, ale stejně jsem to dělala. A jak maminka nedávno přiznala, věděla to, ale nechtěla kazit tu krásnou dětskou hru. Obzvlášť, když jsem se pak opravdu moc snažila, aby to na skříni nebylo znát, což se mi docela i dařilo a skříň vydržela dlouhé roky bez větších následků.

Taky jsem chtěla být doktorkou. To byla další z her, kterou jsem jako malá hrála, ať už sama nebo se sestrou. Ošetřovala jsem panenky, ségru, ona mě a taky samozřejmě plyšáky a někdy i maminku. Mým snem bylo mít ten bílý plášť, kolem krku stetoskop a pečlivě naslouchat, jak pacient dýchá, jak mu tluče srdce.

Ale jak šel život, pochopila jsem, že ani jedno nebude dost dobře možné. Při pohledu na krev jsem se okamžitě poroučela k zemi, očkování (tehdy ještě hromadné ve školách, kdy jsme jako děti stály dlouhou frontu na chodbě před speciálně vyhrazenou třídou, kde probíhalo očkování) bylo v mém podání zážitkem pro celou třídu, protože i tady jsem neváhala a kácela se jako dobře podťatá lípa a pak mě museli křísit, nohy navrch, mokrý hadr na čelo.... 

A s učitelováním se to taky velmi záhy začalo naklánět, protože jakýkoliv můj veřejný projev byl doplněný rudou září v obličeji a měla jsem pocit, že se červenám po celém těle. Holt, nic příjemného a s pozicí učitelky slučitelného. Takže při výběru studia ani jedna z těchto profesí nepřipadala v úvahu.

A tak mě život zavál do banky a pak na Finanční úřad a pak na pozici účetní v rodinné firmě. Žádná hitparáda to nebyla. Nebyla jsem v tom šťastná a necítila jsem se vůbec užitečná. A pak se objevila JÓGA. Přišla, chytila a už nepustila. A s ní a díky ní se propojily mé dávné sny. Učím a zároveň tak trochu i léčím :) Což je hodně nadneseně řečeno, ale je to tak. Jsem učitelkou jógy a vedu své studenty k lásce ke svému tělu i duši a oni se díky tomu uzdravují. Kde by mě toto napadlo v 18-ti letech!!! 

Je nádherné, jak jóga pomáhá. Ne ale vždy a ne každému. Jen tomu, kdo je trpělivý, disciplinovaný a velmi  jemný k sobě sama. Jsou to malé krůčky, které cestou děláme a ony nás posouvají blíž k sobě. Protože klíč k uzdravení je uvnitř a naše nitro je příliš křehké na to, abychom na něj tlačili. Jen v obrovskou jemností do něj můžeme vstupovat a postupně jej měnit. A to cítím jako svůj úkol. Naučit lidi okolo sebe, že jemnost a laskavost jdou kvality, které dokáží "i skály lámat", když na to přijde.

Je dojemné, když klient po soukromé lekci jógy v objetí děkuje, protože cítí, že je novým, lepším, že vnímá své tělo, jako doposud nikdy, že může dělat, co mu tělo dlouhou dobu nedovolilo, protože se obrnilo, ztuhlo, aby se pod tím šíleným tlakem na výkon "nezlomilo". To zastavení se v obrovské bolesti bylo požehnáním, nasměrováním na další cestu. Cestu JÓGY. A já s obrovskou vděčností pozoruji, jak se klienti mění, uzdravují, protože pochopili, že je to pouze na nich, na přístupu k sobě sama, ke svému tělu, mysli, duši. 

Mám obrovské štěstí, že mě vyhledávají lidé stejně naladění. A když se náhodou ke mě zatoulá někdo, kdo to má úplně jinak, odchází. A to je dobře, protože by to stejně nefungovalo. Hluboce si cením důvěry, kterou ve mě vkládají a tak jsou soukromé hodiny hodně o otevřenosti, ochotě sdílet a naslouchat jeden druhému. A tak se občas ponoříme do hovoru a otevřeme témata, která s jógou nesouvisí. Ale to je jen zdání, které velmi brzy společně prokoukneme. Nevědomé se postupně stává vědomé, můžeme s tím pracovat a odhalovat tak to, kým jsme. 

Soukromé lekce si hýčkám a dopřávám jen poskromnu, protože do nich vkládám opravdu obrovský kus sebe. Zbylou část tvoří běžné veřejné lekce, které miluji pro jejich energii, náboj a atmosféru. A i zde platí, že přichází ti, kterým vyhovuje můj přístup. Přístup, který by se dal shrnout takto: V JEMNOSTI JE OBROVSKÁ SÍLA. A za tím si stojím :)