SAMA SEBOU

Jako malá ve školce jsem chtěla být neviditelná. Moc to nešlo, protože jsem byla nejvyšší. A tak jsem se snažila alespoň zmenšit tím, že jsem se hrbila. Málo na plat, moc to nepomáhalo a tak, když paní učitelka zavelela ke hře na kuřátka, tak mrknutím oka hned věděla, kdo bude dělat slepičku. No, hádejte, kdo. JÁ. Protože kvočna musí být největší. A to jsem byla. Jak já to nenáviděla!!! Nebojte, trauma už je zpracované, ale dostala jsem se k němu až jako dospělá a co víc, až jako máma. Ale to je jiný příběh.

S moudrostí úměrné věku mi postupně začalo docházet, že jedinečnost je obrovský dar. Že by to byla vlastně nuda, kdybychom byli všichni stejní. Že se tou růzností obohacujeme, inspirujeme a posouváme navzájem. Pamatuji se, jak jsem si koupila své první červené boty. Podzimní, kotníčkové, kožené. V době, kdy se nosila na nohou jen černá nebo hnědá. Tehdy jsem v sobě objevila, že vlastně nechci plout s proudem. A co víc, že mnohdy chci plout proti němu. Protože to, co moje vodnářská duše bytostně potřebuje je pocit naprosté SVOBODY. A když něco musím, i kdybych to do té doby třeba i chtěla, ale okolnosti to nastavili do MUSÍM, tak to přestanu chtít. Stejně tak, když ode mě někdo něco moc očekává. Just to bude jinak :)

Očekávání je téma, které zpracovávám dlouhodobě a postupně se jej zbavuji. Někdy to jde líp, někdy hůř. Očekávání spojovaná s představou jogínky/lektorky jsou velká. A měla jsem je vůči sobě sama nemalá. A mnohdy se ve mě pěkně mlela s realitou. Prošla jsem si těmi úvodními, jako jsou zaběhnutá obecná spojení jogínka-vegeteriánka, lektorka jógy-zářící sluncem zalitá bytost, přes niternější a intimnější jako jsou představy o nutnosti mít o józe a její filosofii i praxi všechno nastudováno, na sobě sama prožito, vyzkoušeno a nejlíp tak ještě i pravidelně praktikováno. V tomto ohledu je jógový svět neúprosný a nic vám nedá zadarmo. A i když jóga učí nehodnotit, tak tomu tak mnohdy není. Vyslechnete si občas poznámky, co je a co není jóga a vězte, že to řádně zatřese se sebevědomím. Ale jak jsem psala výš, věkem člověk moudří a nachází sebe sama, ve své síle, ve své opravdovosti a autentičnosti. 

Dnes se už netrápím, že "moje jóga" je jiná. Je prostě moje. Moje, se vším, co ke mě patří. A to je především hluboký respekt k tělu (tradice jsou fajn, ale naše těla jsou už dávno jiná než dřív), moje spiritualita protknutá vírou, andělskými křídly a mateřským něžným objetím a také otevřenost ke všemu novému. Vzdala jsem se své dřívější touhy mít jógu takovou či makovou, podle té či oné školy. Tvořím si svou, která jde od srdce a ideálně k srdci těch, kteří přicházejí. Né každému proto mé lekce vyhovují. Je v nich přesah, hloubka, inspirace, povzbuzení k zamýšlení se na sebou sama, nad existencí, nad bytím samotným. Ano, umím se oddat naladění skupiny a dát jim do těla, ale dotknout se nitra alespoň v šavásaně si nikdy nenechám ujít :) 

Moje jóga přitahuje bytosti stejně naladěné a i kdybych se na hlavu stavěla, nebude se líbit všem. A to bych ani nechtěla. Miluju ty, které si najde, i ty, kteří kolem ní projdou, zkusí a už se nevrátí. Je to tak správně. Zůstávají jen ti, se kterými společně rostu, učíme se od sebe a inspirujeme se. 

To jsem prostě já. Ve své síle, ve své opravdovosti a autentičnosti. JSEM SAMA SEBOU.

Foto: Pavel Nesvadba